10 -  Hlavní filozofické směry ve 20. letech 20. století a postmoderní doba

Kristýna Orságová

1)

Pragmatismus

·         Vznik:2. polovina 19. stol. v USA=>od počátku 20. stol. proniká do Evropy.

·         Je součástí teorií demokratické společnosti.

·         Vyskytuje se ve 2 variantách:

1.       Populární pragmatismus (vyjadřuje zájmy konzumní společnosti)

2.       Filozofický pragmatismus(snaží se řešit 3 problémy filozofie:význam, pravdu, poznání)

·         Představy, pojmy a soudy jsou pouhými pravidly jednání=>pravdivé jsou pouze tehdy, jsou-li pro člověka užitečné a jsou-li přínosem pro jeho jednání bez ohledu na to, zda se shodují se skutečností.

·         Obecné pravdy neexistují , jelikož to, co je pro jednoho užitečné, může jinému škodit.

·         Funkcí myšlení je vytváření návyků pro jednání.

·         Teorie pragmatismu má umožňovat člověku realizaci a seberealizaci v praktickém lidském životě.

·         Představitelé:

o       Charles Peirce (1839-1914)

o       William James (1842-1910)

o       John Dewey(1859-1952)

Nepragmatismus: pokračováním pragmatismu v americké filozofii po 2. Svět. Válce. Je ovlivněn lingvisticko-analytickou filozofií a filozofií vědy. Představitelé:Richard McKoy Rorty (1931)

Fenomenologie

·         Poprvé termín užil Johann Heinrich Lambert ve smyslu vědy o fenoménech (=jevech). V současnosti pojem fenomenologie označuje jeden z nejvlivnějších filozofických směrech.

·         Edmund Husserl (1859-1938)

o       Německý filozof (narodil se v Prostějově).

o       Zakladatel Fenomenologie.

o       Formuluje návrat k věcem samým obnovou původní čisté zkušenosti.

o       Fenomenologie se snaží o návrat před vědecká interpretační schémata a konstrukce a nahlédnutí věcí v jejich autenticitě.

o       Každé poznání je věcí zkušenosti, ta však není omezena pouze na smysly, důležitá je i vnitřní zkušenost. Proto je nutno poznávat tzv. fenomény (to, co se člověku ukazuje).

o       Husserl označuje filozofii za vědu o podstatách, ostatní vědy jsou empirické, tzn. vědy o faktech.

·         Představitelé:

o       Max Scheler(1874-1928)

o       Martin Heidegger(1889-1976)-představitel filozofie bytí, ovlivnil existencialismus

o       Nicolai Hartmann(1882-1950)

o       Jan Patočka(1907-1977)

 

Existencionalismus (=filozofie existence)

·         Jeden z nejvlivnějších filozofických směrů 20. století

·         Pojem existencionalismus se většinou k pojmenování francouzské větve (Sartre, Camus)X německá větev (Jaspers, některými myšlenkami je jí podobný Heidegger) označována jako filozofie existence=>společným impulsem byla zkušenost 1. světové války, v níž se stal člověk pouhou politickou a ideovou součástkou, a rozvoj industriální společnosti s jejími negativními jevy (odcizení, tzv. blahobyt apod.).            

·         Základní pojem existencionalismu je existence jako způsob bytí, jakým jest lidská bytost.Nelze ji popsat racionálně, lze ji pouze nepřímo zakusit.

·         Lidská existence je vždy individuální, je možností, která není uzavřená, stálá či statická, existence je nadána specifickou časovostí (existence teď), je vždy existenci ve světě (existence tady) a mezi jinými lidmi (příčinou nesvobody vedle věcí je i jiný člověk, svoboda jiného je hranicí mé svobody), je vždy dějinná , svobodná (do svobody jsem násilím vržen), a proto spojena s volbou a odpovědností (moje zodpovědnost je zodpovědností nejen sama za sebe, nýbrž i za druhé, za dění v celém světě) a je konečná (vyjadřuje ji pojem bytí ke smrti).

·         Jaspers zdůrazňuje tzv. mezní životní situaci, v níž je člověk konfrontován s otázkou smysluplnosti či nesmyslnosti (prožitek blízkosti smrti či smrt někoho blízkého, pocit viny, studu apod.), Heidegger též akcentuje zkušenost smrti.

·         Jednotliví představitelé existencionalismus se odlišují (lze prohlásit, že je tolik existencialismů, kolik je existencialistů).

·         Existencialisté, kteří přinášeli své učení v podobě uměleckých děl (romány, povídky, divadelní hry, eseje), významně ovlivnili širokou veřejnost.

·         Představitelé:

Martin Heidegger

Karl Jaspers (1883-1969)

Gabriel Marcel (1889-1973)

Jean-Paul Sartre (1905-1980)

Albert Camus (1913-1960)            

Hermeneutika

·          Nauka o objasňování, chápání, rozumění, vysvětlování, výkladu.

·         Vychází z toho, že naše porozumění světu a člověku úzce souvisí s jazykem, proto nám má umožnit prostřednictvím jazyka a řeči porozumět bytí.

·         Porozumění se pohybuje v hermeneutickém kruhu:každý dílčí poznatek může být pochopen jen z celku souvislostí,těm však lze porozumět zase jen pochopením dílčích poznatků=>všechno naše poznání spočívá v předporozumění, které umožňuje pouze následnou volbu stanovisek, ne však vzhled do všech souvislostí, na celek poznávaného. Procesy porozumění jsou navíc propleteny do souvislostí dějinných událostí.

·         Představitelé:

o     Wilhelm Dilthey (1833-1911)

o     Hans-Georg Gadamer(1900-2002)

o     Karl-Otto Apel (1922)

 

 

 

Personalismus

·         Filozofický a teologický směr

·         Pojímá člověka jako jednající a hodnotící osobnost, schopnou zaujmout postoj k prostředí, které ho obklopuje, a k sobě samému. Osobnost člověka v pojetí personalistů se vyznačuje aktivní účastí na poznání světa.

·         Personalistické hnutí navazuje na některé myslitele 19. století (např. Maine de Biran, Franz von Baader, John Henry Newman nebo Hermann Lotze), kteří vyzvedli zvláštní povahu lidské bytosti, jež žije ve světě a mezi druhými lidmi, musí si však budovat vlastní jedinečnou individualitu a osobnost, také ve vztahu k Bohu.

·         Představitelé:

Pojem personalismus se poprvé objevuje u Schleiermachera (Reden, 1799), roku 1868 napsal esej o personalismu americký básník Walt Whitman a 1903 vydal knihu o personalismu francouzský myslitel Charles Renouvier. Roku 1908 vydal bostonský liberální teolog a profesor filosofie Borden Parker Bowne (1847 – 1910), přítel W. Jamese, knihu Personalism, kde proti sociálnímu darwinismu např. H. Spencera zastává ontologický primát osoby jako jediné pravé skutečnosti. Bowne měl mnoho žáků a vzdálenějším dědicem této tradice je i Erazim Kohák. Mezi zastánce personalistického směru patřili zejména žáci E. Husserla, v Německu Max Scheler a Edith Stein, v Polsku Roman Ingarden a do jisté míry i Jan Patočka

Strukturalismus

·         Je to metodický přístup zkoumání projevující se v různých vědách (lingvistika, literární věda, etnografie, estetika, sociologie).

·         Ve filozofii je strukturalismus spojován s francouzským myšlením druhé poloviny 20. století.

·         Strukturalismus pokládá strukturu za objektivně existující jev, který je nezávislý na subjektu.

·         Cíl: nalézt vztahy mezi strukturami , jež jsou uspořádané do sítí.Celek je více než jednotlivé struktury. Člověk při své komunikaci i činu podléhá strukturám, které jsou na něm nezávislé. Ve výkladu dějin se dokonce struktury stávají projevem nadvlády.

·         Představitelé:

o       Ferdinand de Saussure(1857-1913)

o       Roland Barthes(1915-1980)

o       Claude Gustave Lévi-Strauss(1918)

o       Ve filozofii:

§      Jacques Marie Emile Lacan(1901-1981)

§      Jacques Derrida(1930)

§      Michel Paul Foucault(1926-1984)-velmi významně zasahuje i do postmodernismu

Kritický racionalismus

Karl Raimund Popper (1902-1994):

·         Rakouský filozof (od roku 1945 žil v Londýně)

·         Označil soustavu svých filozofických , sociologických a politologických názorů jako kritický racionalismus.

·         Věnoval se především filozofii vědy, kterou záměrně formuloval jako alternativu novopozitivismu.

·         Usiluje o modernizaci programu filozofie, do jehož čela staví základní problém filozofie-problém poznání.

·         V souvislosti se svým budováním nové teorie poznání(která je postavena na nových základech) se Popper věnuje následujícím problémům:

o      Metodě filozofie (metoda jakékoli racionální kritiky, jejíž podstatou je jasná formulace problému a kritické prozkoumání jeho řešení (nejen ve filozofii, ale ve všech vědách))

o      Metodologické skepsi (věda nemůže člověku přinést konečnou a neotřesitelnou pravdu o světě, ale pouze dočasnou představu o tom, jak se věci mají=>tato představa je vyvrácena metodou falzifikace).

o      Falzifikacionalismu(teorie (včetně vědeckých) nejsou nikdy dostatečně verifikovatelné, ale jsou vždy falzifikovatelné=>teorie je vědecká pouze tehdy, jestliže je v budoucnosti vyvratitelná.Teorie dogmatické do vědy nepatří –jsou postaveny na pochybných základech.Dějiny vědy jsou dějinami vyvrácených hypotéz a současných falzifikovaných teorií.)

o      Teorii tří světů (v rámci rehabilitace metafyziky:

·      1.svět-materiální

·      2.svět-svět mentálních stavů

·      3.svět-svět obsahů myšlení,produktů lidského vědomí (mýty, vědecké teorie, umělecká díla apod.)-Popper se o něj nejvíce zajímal

o      Sociálnímu kriticismu (koncepce otevřené společnosti (řeší se zde sociální konflikty nenásilnou cestou) proti uzavřené společnosti (dogmatická, autoritářská společnost, kde není možná kritika).

 

Křesťanská filozofie

·         Polemický pojem označující řadu způsobů, jak vyjádřit a racionalizovat obsahy křesťanské víry filozofickými prostředky.

·         NOVOTOMISMUS( neboli období novoscholastiky):

o      Nejvlivnější ze směrů katolické filozofie 20. století

o      Toto období začíná vydáním encyklopedie Lva XIII. (1879), v níž byla nauka Tomáše Akvinského povýšena na oficiální filozofii římskokatolické církve.

o      Novotomismus završuje tomistickou metafyziku, gnozeologii i sociálně politickou nauku (principy novotomistické sociální metafyziky se odrazily v řadě papežských encyklik).

o      Někteří novotomisté se snaží být věrní tradičnímu tomismu (Maritain), někteří se snaží poukázat na povinnost vyzvednout existenciální rysy spekulace Tomáše Alkvinského a tím prokázat její aktuálnost (studium pojmu Bůh v novodobé filozofii).

o      Představitelé:

·      Étienne Gilson (1884-1978)

·      Jacques Maritain (1882-1973)

·      Metoděj Habáň (1899-1984)

·         TEILHARDISMUS:

o       Třetí stupeň vývoje modernismu v katolické filozofii 20. století

Pierre Teilhard de Chardin (1881-1955):

·        Francouzský paleontolog

·        Snažil se smířit moderní vědu s katolicismem.

·        Stoupenec univerzální evoluce, probíhající jako velká syntéza biosféry a noosféry v jediném kosmickém procesu. Evoluční teorii obohacují pojmy, které člověk vytváří s cílem zpřítomnit si boha. Evoluce podle Chardina má 3 stadia, v nichž postupně přibývá duchovní energie a evoluce je dovršena v bodu Omega (nadživotě). Jeho symbolem je příchod bohočlověka Ježíše Krista.

·        Významným motivem pro člověka 21. století je Teilhardův důraz na zodpovědnost člověka za důsledky přírodovědných výzkumů.

·         KŘESŤANSKÝ PERSONALISMUS:

o       Náboženská forma filozofie 20. století blízká protestantismu.

o       Přibližuje lidského jedince jako duchovní bytost, která jedná a hodnotí na základě vnitřní aktivity (má vůli a sebevědomí). Tato bytost je základem přírodní a společenské reality.

o       Křesťanští personalisté považují za nejvyšší osobu boha, lidem podobného tvůrce vší skutečnosti.Příroda je spojovacím článkem mezi bohem a člověkem.

o       Představitelé:

·        Nikolaj Alexandrovič Berďajev (1874-1948)

·        Friedrich Gogarten (1887-1967)

·        Emil Brunner (1889-1966)

·        Emmanuel Mounier (1905-1950)

Postmodernismus

·         Termín postmoderna pochází z architektury

·         Není to pouze směr následující po moderně, ale zároveň existuje s ní a dotváří ji.

·         Je to společný termín pro více škol 20. století:

1.    Poststrukturalismus

2.    Dekonstruktivismus

3.    Neopragmatismus

4.    Nový skepticismus

·         Úloha filozofie: nalézt podmínky a prostředky vývoje vědění nebo komunikace ve společnosti a vědě.

·         Hlavním námětem postmoderní situace je nahrazení myšlenkové totality moderního světa postmoderní pluralitou názorů.

·         Představitelé:

o      Jean-Francois Lyotard(1924-1998)

o      Gianni Vattimo(1936)

o      Gilles Deleuze(1925-1995)

o      Jacques Derrida(1930)

 

2)Ne- systematičnost

V přístupu k filosofické práci můžeme rozlišit 2 typy filosofů:

 

1.       Někdo pracuje systematicky, vykládá jednotlivé myšlenky v rámci celku, vyvozuje jeden článek své nauky z druhého atd.

2.       Jiný je zase vzdálen systematičnosti. Řeší řadu spolu souvisejících filosofických otázek a může být z celku jeho díla odvozen jakýsi směr, ale sám autor ve své práci nespojuje jednotlivé teze do souvislého celku, věnuje se každé otázce zvlášť.

=>Jinými slovy: někteří filosofové tvoří systém a ponechávají jiným, aby případně řešili drobné konkrétní otázky, jiní řeší řadu dílčích problémů a nechávají na dalších, aby z jejich díla vyabstrahovali systém.

 

Systém tvořili historicky např. Aristotelés, Spinoza, Leibniz, Kant.

Opačný pól (přímo ve 20. letech 20. st.) u nás mj. T. G. Masaryk, jinak např. Erich Fromm. Posléze postmoderní myslitelé = snaha o budování uceleného systému ustoupila stranou – nejčastěji kritickým vhledům na dílčí antropologické a společenské problémy.