09

Nikol Hemalová

 

Immanuel KANT (1724-1804)

-         pravidelná životospráva, výrazná pedantrie, celý život prožil v pruském Královci. Měl široké hluboké vzdělání, přednášel na univerzitě.. Nikdy se neoženil – „Manželství je jen smlouva na vzájemné využívání sexuálních orgánů…“

-         je možné rozlišit 2 období jeho tvorby: 1.) předkritické a 2.) kritické

Předkritické období: fil. stojí na pozici Leibnizova racionalismu; „filosofující přírodovědec“, díla – fil. přírody

dílo: „Všeobecné dějiny přírody a teorie nebes“ – myšlenka, že sluneční soustava vznikla rotací mlhoviny

„Fyzická monadologie“ – Kant zde přemýšlí o podstatě, povaze částeček v oné původní mlhovině – nejen rotace, ale i shlukování (nechápe je ale jako atomy, ale jakési silové body +duchovní centra – Leibniz)

„O rozličných lidských rasách“ – myšlenka, že rasy či lidská plemena = výsledek vývoje – náznak evoluční teorie

 

Humova skepse určila Kantův směr výzkumu. Kant se ptá, za jakých podmínek je možné vědecké poznání. Tzn., že se na určitou dobu, ale zásadně zříká otázek po předmětech poznání. Je třeba kriticky pozorovat samu poznávací činnost.

 

Kritické období: dílo: „Kritika čistého rozumu“ – obsahuje základ Kantovy noetiky, zároveň ontologie;

„ Prolegomena ke každé příští metafyzice, jež se bude moci stát vědou“ – otázka, za jakých podmínek je možná zkušenost a za jakých podmínek se fil. může stát vědou?

„Kritika čistého rozumu“ – přepracované vydání, dodnes se s ní pracuje

„Kritika praktického rozumu“ – o etice

„Kritika soudnosti“

 

Podstata K. koncepce:

pokládá si zákl. otázku – Za jakých podmínek je možná zkušenost? – klade ji ve snaze vyřešit dichotomii racionalismu X empirismu. Rac. – vědění je vrozeno, pak už to jde snadno… X Empir. – při narození naše duše tabula rasa, vědění nabývá během života smysl. poznání, i když nám musí být vrozena alespoň schopnost toto vědění získávat.

-         dle K. jsou onou podmínkou toho, abychom mohli získat zkušenost poznání – TRANSCENDENTÁLNÍ (apriorní) FORMY lidského rozumu, ty jsou tedy nezávislé na zkušenosti (nejsou zkušeností získány, jsou vrozeny), mezi ne patří někt. druhy soudů, prostor a čas, kategorie (=zákl. fil. pojmy); na zákl. této formy lze dospívat k poznání -> další otázka: Jak se toto děje? Dle K. „věc o sobě“ je nepoznatelná, sice působí na naše smysly (->počitky), ale naše poznání nemůže proniknout k oné věci samé, ale jen k tomu, jak se ona věc našim smyslům jeví – tj. „fenomén“ ->fenomenalismus;

-         pokusy vyjít „za“ jevy jsou sice dle K. v metafyzice běžné, ale jejich výsledky jsou klamné- „paralogismy“ (klamné závěry); k tomu, že jde o paralogismy vedou „antinomie“ = skutečnost, že ve fil. může jakoby platit teze i antiteze – to je ale vyloučeno, protože to pak zpochybňuje fil. jako vědu

-         K. nabízí toto řešení: teze=pravdivá pro myšlený svět

                                               antiteze = pravdivá pro svět jevů

-         v souvislosti s tímto námětem se zamýšlí nad existencí Boha – zpochybňuje ontolog., kosmolog. důkazy Boha; sám za nejpřesvědčivější pokládá mravní a morální - jsou nám vrozené mravní zásady.

-         s Kantem je spojován „kopernikánský obrat“ = od Huma názor, že poznání se řídí předměty; od Kanta pak, že předměty se řídí naším poznáním (=jak se jeví nám X ne jaké jsou). Kant prostě zdůraznil potřebu kriticky pozorovat samu poznávací činnost. Předchozí vědy (včetně fil.) neprověřovaly, jak pracuje náš rozum, když poznává, a myslely si, že se mohou ihned chápat předmětů, toho, co rozum zkoumá. Jednaly podle Kanta dogmaticky, neboť přijímaly jako hotové skutečnosti, které bylo třeba nejprve podrobit výzkumu ( tj. především právě první skutečnost – že umíme poznávat). Kant se tedy neptá, co je to za předmět, který poznáváme, ale jak poznáváme, za jakých podmínek? Proto nazývá svou fil. kritickou a proto ty tři díla „Kritiky…“

-         věc o sobě - naše empirie je nepochybně (dle K.) utvářena vnějšími podněty, které odněkud přicházejí. Musejí tedy mít svůj zdroj, kterým je nějaká věc. Kant ji označil „věcí o sobě“ (Ding an sich)

-         kategorický imperativ = „Jednej tak, aby se zásady tvého jednání mohly stát všeobecným zákonem.“ „Jednej tak, jakoby se maxima tvého jednání měla na základě tvé vůle stát obecným přírodním zákonem.“

-         další známý citát: Kanta údajně udivovaly 2 věci: „Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“

-         celá jeho filozofie vedla ke zdůraznění aktivity subjektu

 

 

 

 

Georg Wilhelm Friedrich HEGEL (1770-1831)

Hegelova velice složitě formulovaná filozofie je založena na dialektickém principu a přímo ovlivněna Fichtem (dynamika vývoje duchovního Já) a Schellingem (identita ducha a přírody, význam polarity jako zdroje dynamiky).

 

Zákl. H. fil. jsou v dílech: „Fenomenologie ducha“

                                         „Encyklopedie filoz. věd“

                                        „Základy filozofie práva“

                                        „Dějiny filozofie“

-         předchozí něm. fil. stojí na pozicích noetické priority subjektu. H. je tím, kdo obrací pozornost k čemusi MIMO subjektivitu – zákl. myšlenka H. fil. je předpoklad vyvíjejícího se absolutního ducha, jakožto základu veškerého vývoje.

 

-         proces seberozvíjení probíhá dialekticky ve 3 stupních (tzv. hegelovská triáda):

1.)    V prvním stádiu, které filozoficky zkoumá logika, je duch sám sebou ->TEZE

-         duch existuje O SOBĚ = AN SICH. Vývoje v rámci této fáze jako vývoj u H. vůbec je vývojem ve sféře ducha – „kroky od pojmu k pojmu“.

2.)    1. fáze je vývojově popřena – negována -> 1. negace ->ANTITEZE

-         duch se projevuje jako svůj protiklad („jinobytí ducha“) – tzn. jakožto příroda – tuto etapu zkoumá filozofie přírody.

-         negace je dialektická ->obsahuje zároveň s momentem popření i moment uchování

3.)    v této etapě popírá opět duch etapu druhou, jinobytí je negováno návratem ducha k sobě samému. Tomu se věnuje filozofie ducha.  Je to fáze sebeuvědomění absolutního ducha. ->2.negace = >návrat ducha k sobě samému X ne do původního stavu – duch už není duchem o sobě X ducha PRO SEBE= FÜR SICH – sám sebe si uvědomuje -> SYNTÉZA

 

teze = subjektivní duch – sebeuvědomění

antiteze = objektivní duch – nadindividuální projevy ducha (třeba rodina)

syntéza = absolutní duch – definitivní navrácení ducha z jinobytí

H. tento proces(proces negace negace) = posun od teze k antitezi a pak k syntéze spatřuje ve veškerém vývoji, a také jej tam (násilně) nalézá.

H. se nejvíce zaměřuje právě na sféru, již zkoumá filozofie ducha. Duchy, který negací překonal svůj „neduchovní“ stav, se projevuje opět ve 3 stupních:

-         jako subjektivní duch (to je individuální vědomí, v němž, tzn. v člověku, si duch poprvé uvědomuje sebe sama – pojem sebe-vědomí);

-         jako objektivní duch (vyšší, nadindividuální projevy ducha; řád, který je vůči individuu objektivní: tzn. rodina, společnost, stát; zde také Hegel koncipuje svoji filozofii dějin);

-         jako absolutní duch (znamená teprve „definitivní“ navrácení ducha z jinobytí; jeho projevy lze vidět v umění, náboženství a filozofii).

 

Z H. filozofie měla v dalším období největší vliv (kromě použité dialektické metody) především část týkající se vnějškových projevů objektivního ducha. Dějiny jsou zde chápány jako účelné naplňování zákonitého vývoje ducha, jednajícího prostřednictvím jedinců, kteří si tak mohou často mylně vykládat svoje činy a postoje jako projevy vlastní (lidské)´vůle. Ve skutečnosti však pouze naplňují historickou nutnost (tzv. lest rozumu). Z tohoto hlediska také považuje Hegel to, co historicky existuje, za rozumné, protože pokud by to rozumné a nutné z hlediska zákonitého vývoje nebylo, nenastalo by to.

 

 

KAREL MARX (1818-1883)[1]

Něm. Filosof a politický ekonom; věnuje se filosofii, ovlivněn Hegelem a Feuerbachem

Díla: Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844 (soubor M. poznámek, úvaha a konceptů vydaných ve 20. st.), Bída filosofie, Kapitál, Kritika politické ekonomie, společně s Engelsem: Komunistický manifest, Svatá rodina, Německá ideologie

-myslitel, který kriticky navazuje na Hegela, tak na Feuerbacha-na jedné straně navazuje na F. materialismu při výkladu člověka, hledá stejně jako on lidskou podstatu v materiální struktuře, ale jinak.(vytýká F., že nepochopil čl. v jeho tvůrčí praktické aktivitě, že pro něj zůstal čl. pasivním činitelem, který na sebe nechává působit své okolí-přírodní i společenské). Na druhé straně vyšel z Hegela a jeho koncepce vývoje-čl. je dle M. neustále se měnící, vyvíjející bytost

-vyšel z myšlenky, že čl. je materiální bytost, že je svázán s přírodou-ovšem není jen bytostí přírodní, je jejím nejvyšším vývojovým stupněm (od ostatní přírody je zásadně odlišný) čl. díky svým rozumovým schopnostem může přírodu uvědoměle přetvářet; díky nim je schopen pracovat a v souvislosti s tím i produkovat předměty uspokojující jeho potřeby.

-pro M. je určujícím momentem společ.života stala lidská aktivita, lidská praktická činnost a její nejdůležitější složka-lidská práce a s ní spojená VÝROBA (uznával, že vývoj není určen jen výrobou, ale i přesto je výroba prvotní)

-dějiny mají stupně vývoje, které jsou určeny ekonomickým vývojem-odtud pramení i M. myšlenky o vzestupném vývoji lid. spol. (vývoji směřujícím k vyšším stupňům spol.uspoř.), odtud vize o nezbytné změně lid. spol. směrem k socialismu a komunismu jakožto vyšším vývojovým stupňům (kritika kapitalistického uspořádání společnosti jako soustavy omezující svobodný rozvoj čl.což vede k odcizení čl. od výsledků své práce + k odcizení se i sobě samému-východiskem změna spol.řádu směřující k socialismu a komunismu)

-na to navázalo i jeho učení o existenci společ. tříd, třídních rozporech vedoucích k třídním konfliktům, o sociální revoluci jako cestě řešení spol. rozporů

-M. neodmítá dialektiku (jako F.) přijal je, ale ne jako metodu zkoumání duchovního vývoje, ale jako metodu vývoje materiální i duchovní struktury v jejich jednotě (chápe principy jako principy, které se opravdu uskutečňují a přivádí dialektiku na dialektiku materialistickou)

 

-zásluha Marxe: jako jeden z 1. myslitelů pojal čl. jako prakticky jednající bytost, člověk nejen na sebe nechává působit přírodu a společnost, ale jako subjekt zpětně přírodu i společnost přetváří

 

 

 

 

 

 

Pozitivismus-1. pol. 19. st., rozkvět v 2. pol. 19. st.

Pozitivismus je vlivný směr, za jehož zakladatele je považován francouzský filosof August Comte (příp. také Herbert Spencer). V samém jménu „pozitivismus“, jak je vytvořil Comte, je již obsaženo odmítnutí metafyziky.

-pozitivismus vznikl z latinského slova positus=položený, daný

-pozitivismus je nejsilnějším filosofickým proudem v rámci scientismu

-pozitivismus se obrací ke smyslové (empirické) zkušenosti a na tom staví jednotlivé vědy (hlavně přírodní); pozit. vyzdvihuje vědecké poznání; fil. má být podřízena vědám, má sloužit vědám jen jako pomocný nástroj (má mít tedy fci nástroje poznání)

-hlavním zdrojem poznání je tedy empirická zkušenost (faktem je to, co je dáno naší smyslovou zkušeností) a ta vede k jistému odmítnutí/odsunutí existence vnějšího světa jako zdroje empirické zkušenosti (blíží se to k fil. Berkeleyho a Huma) Pozitivismus má předchůdce v Humovi a francouzských encyklopedistech.

-pozitivismus se brzy rozšířil i na britské ostrovy (J.S. Mill, H. Spencer). Ve formě tzv. novopozitivismu-ve 20. st. nebo logického pozitivismu se stal vlivným i v tzv. filosofii jazyka. (…..Carnap,Wittgenstein,Schlick)

 

Základním požadavkem pozitivistického způsobu myšlení je odmítnutí spekulativních a neověřených tvrzení i metod, odmítnutí pokusů o nalezení konečné podstaty či příčiny jevů, a soustředění úsilí na shromažďování, popis a porovnávání faktů (tj. toho, co „je dáno“, co se jeví vědeckému pozorování, fenomén), jejich klasifikaci a hledání souvislostí mezi nimi. (základem pozitiv.je tedy vycházet z daností, faktů, z „pozitivního“, a odmítat jako zbytečné všechny úvahy a všechna tázání, která tuto pozitivitu překračují.)

-dle pozitivismu se musí každá věda soustředit jen na to, co je pozitivně dáno – tj. na to, co lze určitými kontrolovatelnými procedurami spolehlivě prověřit. Vše ostatní je třeba z vědy, a tedy i z filozofie vyloučit. Taková pozitivní danost je faktem. (pozitivismus se přidržuje pouze skutečností – tj. daných fakt.) Fakta je možno pořádat na základě následnosti a podobnosti. Toto pořádání může být dvojí: 1) empirické (pomocí experimentálního pozorování) 2) logické (kontrolované vyvozování souvislostí)

 

 

 

A. SHOPENHAUER (1788-1860)

§         ostře protihegel.myslitel, subj.přístup vycházející z myšl.,že svět je mojí představou –sv.je vytvářen na bázi mé vůle, kt.je ale také součástí obecné vůle(vůle jednotlivce je nesvobodná,determinovaná neomezenou světovou vůlí)

§         nepochybnost pravdy věd.poznání je jen naší představou, věda neumožňuje poznat sám sebe, je třeba věnovat pozornost tomu,jak čl.žije(analýza života jedince,jeho prožitků)

§         podstatou světa i osobnosti čl. je iracionální vůle(slepý instinkt),vůle jako zákl.životní princip pořád po něčem prahne(nesmyslné úsilí,vůle=pramen zla ve světe), proto je údělem lidství stálý nepokoj (život je utrpením), který nedává naději na útěchu, přes tento pesimismus ale SCH.zdůrazňuje, že čl.musí mít vůli k životu

§         čl. může zmírnit svoji trýzeň askezí(osvobození se od připoutanosti ke svět.vůli), uměním či fil., také co nejméně zvyšovat utrpení druhému čl. (princip ohleduplnosti, soucitu a spolupráce)

§         život je čekáním na smrt-ukončení utrpení, tužby a přání jsou jen iluze („Láska je iluze,jejíž pomocí se příroda stará o zachování rodu“)

§         dílo : Svět jako vůle a představa, Metafyzika lásky

 

 

F. Nietzsche (1844-1900)

§         kritikem trad.(platónské)metafyziky-vyčítá jí existenci věčných pravd a dober, ve světě, kde je vše předem rozhodnuto, není prostor pro morálku

§         záp.kultura (především křesťanství) vytvořila hierarchii hodnot, která je v rozporu s povahou vůle – jako ideál morálního jednání byla vnucována pokora,poslušnost, tedy slabošství a otroctví – tato iluze je třeba zrušit, čl.musí v 1.řadě porozumět svému životu, uvědomit si, že on je tvůrcem světa a začít uplatňovat panskou morálku, v níž hodnota síly a moci bude mimo dobro a zlo,

§          nutný vznik vyšší formy čl. = vznik silného jedince jak psych. tak fyzicky, kt. ovládne všechny ostatní = NADČLOVĚK, tato síla vede NČ k vůli k moci (NČ dává světu zákon)– ta vede k odmítnutí morálky a k prohlášení, že Bůh je mrtev,

§         NČ je pudovou bytostí, kt.jedná dle vůle(voluntarismus), nepřítelem trad.rozumu a vědy – kritika dosavadních koncepcí (hl.proti Hegelovi), protože čl.podřizují přírodě, je třeba vytvořit novou vědu o čl. a jeho životě

§         NČ přijímá svoji smrtelnost, ví,že jeho život je součástí života vůbec(neustálé znovuobnovování)

§         prosazení vlády jedince nad světem, je třeba zapomenout na principy demokracie

§         dílo : Zrození tragedie z ducha hudby, K genealogii morálky, Tak pravil   

§                  Zarathustra, Antikrist

 

Genealogie morálky

§         v knize radikální odmítání náboženství, prohlašováno za nejkrutější systém plný utrpení, sloužící pouze k zotročení lidí, kritika tradiční morálky založené na soucitu a bratrství(probírány různé systémy od počátku dějin), opovrhování slabými, soucitnými a nemocnými lidmi, třeba vzniku nového silného jedince, který se na nikoho neohlíží, jde tvrdě za svým cíle a ostatní slabochy zotročuje

 

 

S. KIERKEGAARD (1813-1855)

§         kritika Hegela, odmítání univer.,abstr.fil.systémů, ve fil.jde o vymezení konkrétní situace čl., obrátil pozornost k čl.jako jedinci, svět je světem prožitků, v popředí subjektivita, úkolem čl.-snaha o nalezení osobního řádu života (odstranění rozpornosti)

§         lid.existence se nelze myslet, je to niterné,neuchopitelné osobní jádro-Já

§         K.neuznává jednotu protikladů, z hled.individ.prožívání platí buď – anebo, pravda vždy subjektivní a emocionální

§         svoboda je zákl.součástí naší existence, čl.musí volit, rozhodovat se-je svobodný,svoboda není libovůle, je to povinnost, prokazovaná už tím, že jsme, svoboda je volba mezi autentickým a neautentickým způsobem života,

§         Autentické bytí=opravdové,čl.poznává bytí vůči Bohu,subj. myšl.,zprostředkování ex. Já podstoupením rizika, úzkosti, zoufalství, úsilí o neodcizenou ex.)- K.zápas o autent.bytí i v osobním životě(nenávist k pokrytectví,davové zbabělosti)

§         každý náš čin je rozhodnutím na vrcholu nejistoty (nevíme co se stane, jen si představujeme)- nemůžeme vědět nic o tom, co svým činem uskutečníme, ale i tak nějak jednáme – je nám dána jakási předporozumová důvěra v existenci prostoru, o němž naprosto nic nevíme

§         v této existenciální důvěře potvrzujeme sami sobě přítomnost Boha(jako princip lásky), vztah k Bohu je důvěrným zážitkem (netřeba církve), ke kterému se musíme dopracovat sami – jedině existenciálně vypjaté okamžiky jsou cestou k němu(konflikt se spol.-izolovanost), odpovědný a mravný může být čl. jen skrze hlubokou osobní víru (je třeba zbavit se vlivu etiky-předkládá normy, které mají platit obecně pro každého, takže působí proti jednotlivci a proti svobodě jeho rozhodnutí

§         K. 1 z prvních kritiků průměrné a nevzrušivé poloexistence, kterou nabízí mod.civilizace, kritik odcizení, stádního zp.života,nezúčastněného přežívání

§         cesta k plné existenci a tedy k Bohu je provázena úzkostmi, je třeba projít třemi stádii : 1.estetické (vychutnávání smysl.prožitků-povrchní), 2.etické (podřízení se obecnému), 2.náboženské (vytržení z běhu života skokem do víry za cenu utrpení).

§         dílo : Buď – anebo, Bázeň a chvění, Pojem Úzkosti

 

 

 

Neomarxismus – jeden z přístupů filosofické antropologie ve 20. století

- kriticky navazoval na Marxe i na psychologickou koncepci Freuda – mezi hlavní představitele patří E. Fromm a H. Marcuse; jejich učení je spojením tvůrčím způsobem rozvedených principů marxismu a stejně tak i freudismu → oba navázali na Marxovo učení i člověku jako společenské bytosti, navázali na jeho myšlenky o determinaci společenského života ekonomickými zákony, oba tuto teorii ale doplnili o myšlenky s psychologické určenosti života jedince i, života společnosti – zde pojaté jako určenost pudy

 

Erich Fromm – nové pojetí člověka

němec, který později působyl v USA; původem psycholog – to se projevuje i v jeho filosofii; jeho koncepce = výzva pro přeměnu společnosti, je i odmítnutím dosavadního vývoje společnosti (a to jak socialismu, tak i kapitalismu)

- uznává, že Marx měl pravdu, když se zabýval člověkem jako produktem společenských vztahů – člověk je určen podmínkami – do těch se rodí a dále v nich žije – to je ale podle Fromma málo → je nutné si uvědomit, že člověk pouze součást společnosti – je také činným subjektem nadaným vlastním vědomím, psychikou

- oblast psychického = oblast projevování se jedince – ta se musí stát předmětem zkoumání (proto vidí zásluhu u Freuda, který odhalil role pudů v psychice)

člověk – jedinec a zároveň součást lidské společnosti; lidská povaha – produkt lidské evoluce, má také ale jisté vnitřní mechanismy a zákonitosti; v lidské povaze jsou určité pevné a neměnné faktory, také nutnost uspokojit fyziologicky podmíněné pudy a nutnost vyvarovat se izolace a mravní osamělosti; v procesu dynamického přizpůsobování se kultuře dochází k rozvoji množství mocných pudů, které motivují individuální jednání a cítění – vyžadují si uspokojení – stávají se mocnými pákami

- Fromm nevychází pouze z Marxe a Freuda, ale vychází i z tradic veškerého uvažování o člověku, zvlášť pak humanistického myšlení

- usiluje o takový výklad člověka – mohl by být návodem pro zdokonalení lidského života + celé lidské společnosti – rozvíjí v kritické koncepci společenského života – kritik moderní společnosti – ta je - založená na přivlastňování, na soukromém vlastnictví

- jeho vize – založena na myšlence koncipování nové společnosti – zvítězí principy rozumu jako činitele, který umožňuje člověku sebereflexi – ta povede k pochopení jednak člověka samotného jakožto bytosti rozumové a citové, ale i pochopení jeho vztahu k ostatnímu světu; rozlišuje dva existenční způsoby (oba patří do sféry lidské aktivity):

• modus vlastnění - založený na přivlastňování – jde o to něco mít; ve své určenosti je v rozporu se systémem pudů, které vedou člověka k pozitivnímu prožívání člověka; na jedné straně vede člověka k aktivitě, ale současně jej nasměrovává k tomu, aby se snažil uchovat si získané – směřuje k pasivnímu postoji; lidská aktivita uskutečňující se v modu vlastnění vede k odcizené aktivitě – člověk svoji aktivitu bere jako nutné zlo

·         modus bytí – založený na prožívání světa, vlastního života – jde o to, aby člověk plně žil v souladu s řádem přírody a lidské společnosti; odpovídá základní pudové struktuře, vytváří s ní harmonii; aktivita modu bytí = aktivita člověka vstupujícího do světa, pozitivně jej ovlivňuje; člověk uvědoměle působí na svět, přetváří i sám sebe

- v dějinách lidstva – oba mody se realizovaly → v souvislosti s vývojem lidské existence převládal modus vlastnění; oba mody mají svůj základ i v psychickém ustrojení člověka

- jeho koncepce – ústí do striktního odmítnutí soudobého světa přetechnizované a byrokraticky řízené společnosti → proti staví svoji vizi nového člověka + nové společnosti – nový člověk musí využít svého rozumu i toho, co poznal, ve svůj prospěch (Buddha, Marx, Freud – ti žili v modu bytí) – člověk se musí zbavit závislosti na vlastnění, musí se také psychicky osvobodit od myšlení, které vede k modu vlastnění → osvobodit svoje pudy (stát svobodnou bytostí)