05 - Filozofie v období patristiky a scholastiky

Martina Seidlová

 

 

Středověká filozofie:

-          za počátek středověké filozofie bereme:

a)       476 - svržení západořímského císaře

b)      529 - uzavření Akademie a vznik nejstaršího kláštera na Monte Cassinu sv. Benediktem

 

-          za konec středověké filozofie považujeme

b)      1492 - Kryštof Kolumbus objevil Ameriku

c)       1453 - Turci dobývají Cařihrad (Konstantinopol)

-          označení středověk vzniká v období renesance, která se vrací k antice, a proto dobu mezi renesancí a antikou označujeme středověk

-          v Evropě je středověk silně spjat s křesťanstvím a s  filozofií, která se však podřizuje křesťanství => filozofie je velmi nábožensky založena

-          křesťanství dělíme na 3 hlavní proudy:

1)       katolické (katolikos = všeobecný)

2)       pravoslavně – asi v 11.st.

3)       protestantské – 15. - 16. jako výsledek reformace

 

-          křesťanství vzniká původně z judaismu (Židé je měli za sektu), přejímají tyto prvky:

a)       monoteismus

b)      svět byl stvořen Bohem

 

-          Středověkou filozofii můžeme rozdělit na období PATRISTIKY (období církevních otců ) a období PATRISTIKY (tzv. školská filozofie)

 

Patristika

-          Název tohoto období je odvozen od slova pater = otec, čímž se míní církevní otcové

-          V tomto období byla položena a rozpracována základní církevní dogmata

-          Hlavním problémem období patristiky byl vztah mezi vírou (křesťanstvím) a věděním (antika)

-          Tento rozpor se tehdejší učenci pokoušeli řešit různými způsoby, od opovrhování pohanskou vzdělaností přes snahu najít v antickém světě křesťanskou moudrost až ke snaze gnostiků objevit gnosé, tedy vyšší poznání

-          patristikou označujeme veškerou křesťanskou literaturu 2.-7.století

 

Patristiku dělíme na 3 fáze:

a)       apologetika (1. – 2. stol. n.l.)

-          z řeckého slova obhajoba, křesťanským spisovatelům se říkalo apologeti, působili v době, kdy bylo křesťanství pronásledování => obhajování křesťanství

-          dělí se na:

1)       západní apologetiku (psána řecky) – např. Justinus Mučedník (2.st.)

2)       východní apologetiku (psána latinsky) – např. Tertullián (2.-3.st.)

b)      dogmatika (3.-4.st.n.l.)

c)       systematika (5.-8. st.n.l.)

-          snaha utvořit ucelený a jednotný systém teologických dogmat

-          souvisí to s tím, že se křesťanství stalo státním náboženstvím

-          na koncilech schvalovali a vysvětlovali dogmata

-          dělíme:

1)       Východní systematika – např. Origénes

2)       Západní systematika

 

Svatý Augustin (Augustinu Aurelius)

-                žil v období 4.-5. století

-                byl to filozof, který žil na přelomu dvou epoch a další veliký filozof od smrti Aristotela

-                narodil se v dnešním Alžírsku v Africe, jeho otec byl pohan a matka křesťanka

-                žil výstředně, dokonce i s milenkou se kterou měl dítě

-                v 16letech začal studovat antickou filozofii a po studiích vyučoval rétoriku a byl 10 marcheista

-                v Milánu, kde byl, se rozhodl pro křesťanství, když na něj působil Svatý Ambrož

-                Augustin se pak vrací do Afriky jako biskup (nechtěl to dělat, ale bylo mu to vnuceno)

-                Dílo:

Vyznání

-          první autobiografie evropské literatury

-          otevřeně a upřímně píše o svém bouřliváckém životě až do doby, kdy přijal křest

O Boží obci

-          důsledně teocentrická filozofie, základem všeho je Bůh

 

® Augustin pro evropskou civilizaci spojil Platonovo učení s křesťanstvím

® centrum filozofie a nejvyšší jsoucno je Bůh – jedině Bůh existuje z vlastní přirozenosti, je nutný – ostatní může i nemusí být

® tvrdil, že svět je stvořen Bohem a od Boha vše pochází, lidé jsou nedokonalí, protože jsou hmotní

 

-          Filozofie dějin, kterou Augustinu řeší v díle O obci Boží – lidské dějiny jsou neustálým střetem 2 obcí:

1)       obec pozemská

- symbolem je Babylon a zakladatelem je Kain

              - založena na egoismu, sebelásce a slouží ďáblu

2)       obec boží

- symbolem je Jeruzalém a zakladatel je Abel, lidé jsou předurčení ke spáse

® v lidských dějinách s tyto obce střídají a jednou to vyvrcholí vítězstvím obce boží – královstvím na zemi

®  mimo obce boží není spásy, církev má výsadní postavení

 

Problém predestinace a svobody vůle:

-          Augustinův současník Pelagius odmítá dědičný hřích – Adamův pád v ráji je pouze jeho, nemá vliv na ostatní lidi, z toho plyne, že každý člověk se rodí svobodný a může se rozhodovat pro dobro či zlo

§         Pelagius tvrdí, že církev není tak důležitá, spásy lze dosáhnout i bez církve

-          Pelagius byl prohlášen církví za kacíře a Augustinus byl požádán, aby toto tvrzení vyvrátil, a proto přišel se svým učením o predestinaci:

§         dle Augustina byl Adam svobodný člověk a tím, že zhřešil, všichni lidé jsou hříšní

§         člověk sám nemůže dosáhnout dobra , to je možné pouze díky boží milosti

§         Bůh předem ví o každém rozhodování člověka a ví, kdy je zatracen a kdo je předurčen ráji

 

Teorie iluminace:  teorie poznání, osvícení – Bůh je nejvyšší poznání, byl též chvílí skeptik, předjímá tím Descartesa, poznání je možné, ale nikoliv smysly, protože pravda je darem od Boha a toho my nemůžeme poznat smysly.

-          dále řeší problém času – chce ho definovat, jak ho máme měřit? Čas je závislý na tom, kdo ho vnímá ® pouze Bůh může současně vnímat minulost, přítomnost i budoucnost

 

Scholastika (9.-15. století)

-          2. etapa středověké filozofie

-          z latinského slova schola = škola

-          scholastikou je nazván systém nauk a vyučování na středověkých školách, později filozofické směry druhého období vývoje křesťanského myšlení, které zdůvodňuje teologickými i filozofickými prostředky všechny rozhodující prvky a principy křesťanské věrouky

-          osou jejich snažení bylo nalézt proporce mezi teologií a filozofií, pravdami víry a rozumem

 

Scholastiku dělíme na:

1)       Raná scholastika 9. - 12. století

2)       Vrcholná scholastika 13.století – Tomáš Akvinský

3)       Pozdní scholastika 14. – 15.století – rozklad

 

Rozdíl mezi patristikou a scholastikou:

1)       patristika měla vytvořit systém dogmat, základní prvky víry

2)       scholastika měla pouze dogmata systematizovat

 

1) Raná scholastika

-          filozofický spor po celou scholastiku tzv. Spor o univerzálie – má počátky již v antice

-          původ sporu již mezi Platonem a Aristotelem:

1)             Platonův svět idejí + skutečný svět ® Platon tvrdí, že svět idejí existuje a jeho kopie jsme my

2)             Aristoteles tvrdí, že svět idejí neexistuje ® Idea je formou látky, není to mimo látku

 

® z těchto dvou předpokladů vzešly 2 hlavní proudy scholastiky:

a)       realisté – navazují na Platona

® obecné pojmy existují reálně, mají samostatnou existenci v boží mysli, podle nich Bůh vytváří svět

b)      nominalisté – navazují na Aristotela, nomen = jméno, skutečné jsou pouze jednotlivé věci, obecné pojmy jsou námi vymyšlená jména (zvuky, kterými poukazujeme na určité předměty)

 

Roscellinus Compendiensis (1050 - 1122)

-          řeholník, nominalista, nucen odvolat své učení, prchá z Francie do Anglie a odtud do Říma

-          zcela nesmyslně to aplikoval na trojjedinosti boha: otec syn duch svatý – vedlo to k tomu, že jsou tři bozi a ne jeden, který je zároveň tři, takže to církev zapudila jako kacířství

 

Jan Scotus Eriugena (asi 815 - 877)

Eriugene = narozen ve Skotsku

-          ve svém díle De divisione naturae (O rozdělení přírody) – kritizuje křesťanskou teorii, že vesmír byl stvořen z ničeho a také tvrdí, že víra jednotlivce je důležitější než křesťanské autority

-          toto dílo bylo na popud papeže Honora III. Roku 1225 páleno jako kacířské (po koncilu v Seině)

-          říkal, že ideje jsou reálné, nejvyšší ideou je Bůh

 

Anselm z Canterbury (asi 1033 - 1109)

-          žil v 11. století, patřil mezi realisty

-          vystupoval proti Roscellinovi, aby ho vyobcovali z církve

-          pomocí ontologie dokázal boží existenci (pohyb, příčiny, každá věc má svou nutnost, něco nejvyššího, vše směřuje k cíli viz. Tomáš Akvinský) nezávisle na bibli.

-          vztah víry a rozumu: „ Věřím, abych porozuměl“ – primární orientaci na světě má víra, rozum nikdy neodhalí víru.

 

Pierre Abelárd (1079 - 1142?)

-          měl konfliktní vztahy s církví

-          staví proti sobě výroky pro a proti k teologickým dogmatům

-          čerpá z církevních otců a jiných autorit

-          zastával názor: „Když něco pochopím rozumem, pak mohu věřit.“

-          Kritizuje scholastiky obecně

-          Dílo: Dopisy Heloise

§         svěřenkyně, zamilovali se do sebe, měl s ní dítě a pak ho nechal otec té   dívky vykastrovat, toto je jejich korespondence

-          pro filozofii má hodnotu také, protože je tvůrcem scholastické metody dílo:

                Ano a ne

§         staví naproti sobě výroky pro a proti k teologickým dogmatům

-          čerpá z církevních otců a jiných autorit – položil 158 základních otázek z věrouky a shromáždil výroky, které na tyto otázky jednotlivé církevní autority pronesly

 

MYSTIKA = slovo znamenalo zavírat oči

- mystik je ten, kdo se ponořuje do svého nitra a splývá tam s Bohem

- provází celou historii filozofie, avšak ve 12. století se z toho stává samostatný filozofický obor

 

2) Vrcholná scholastika

-          období 13. století – tzv. „Zlatý věk“ scholastiky

-          období hospodářského rozkvětu, růst moci ve městech

-          od 12. století se dostává do podvědomí lidí v Evropě filozofie Aristotelova, protože se do Evropy dostala skrze překlady židovských a arabských autorů do latiny (nejčastěji), a pak z řečtiny do evropských jazyků

-          do té doby byl Aristoteles pro křesťany naprosto neznámý – v Evropě lidé znali pouze jeho spisy o Logice, zatímco v arabských zemích se antičtí myslitelé vyučovali na universitách

-          Aristoteles výrazně ovlivňuje vrcholnou scholastiku

-          základní dílo, které každý píše se nazývá suma = rozsáhlé dílo, které má shrnout všechny poznatky v daném oboru dané doby

-          také se rozvíjejí středověké univerzity a řády

-          nejslavnější university: Sorbonna v Paříži (vzorem pro všechny), Oxford, Kolín nad Rýnem, Bologna, Padova

-          centry filozofie se stávají tzv. žebravé řády:

1)       Františkáni

-          pojmenováno po Františkovi z Assisi (1182 - 1226)

-          hl. představitelé Františkánů:

Sv. Bonaventura (skutečné jméno Jan Fidanza), učil na Sorboně

Roger Bacon

§         působí v Oxfordu, kde se více věnovali matematice a přírodě, než teologii, na rozdíl od Sorbony

-          kladli důraz na cit iracionalitu

2)       Dominikáni

-          založil roku 1216 Dominik, který dělal osvětovou činnost, kázání

-          kladou důraz na rozum

-          nakonec mezi sebe přijali a Tomáše Akvinského

 

Albert Veliký (asi 1200 - 1280)

-          dominikán, učitel T. Akvinského, ale také jeden z 1. přírodopisců, který vydal mnoho spisů

-          oblíbený učitel v Kolíně nad Rýnem a v Paříži

-          velmi vzdělaný

 

 

Tomáš Akvinský (1225 - 1274)

-          nejvýznamnější scholastik a středověký myslitel

-          pocházel ze starobylého hraběcího rodu, narodil se u Neapole, studoval po celé Evropě, kde byl žákem Alberta Velikého

-          od 17 let je členem dominikánského řádu

-          jeho rodina nechtěla, aby byl takový „cvok“, dali ho zavřít do domácího vězení a poslali mu tam nahou děvku, aby ho obšťastnila a aby přestal myslet na blbosti, on ji vyhnal a na dveře vyryl kříž, tak ho nakonec nechali, ať se věnuje teologii

-          Díla: Suma proti pohanům, Suma teologická

-          Spisy: Obranný, Systematický, Syntetický

-          témata: vztah teologie a filozofie (vztah víry a rozumu)

-          je přesvědčen o lidském poznání, víra i rozum jsou dva legitimní způsoby poznání, tvrdí, že však existují nadrozumové pravdy, které lze postihnout pouze rozumem, ale musí se k tomu přidat i víra

-          k těmto nadrozumovým pravdám patří: trojjedinost Boha, otázky andělů, z mrtvých vstání Krista

-          filozofie má vyvracet protikřesťanské argumenty, protože musí být proti rozumové

-          existuje dvojí pravda (víry a rozumu), je pouze jen jedna pravda ( spojena obojím)

-          důkazy boží existence: Bůh je rozumem zdůvodnitelný, ale většina lidí není schopna k tomu rozumem dojít

§         5 důkazů boží existence – z jeho činů (očividná návaznost na Aristotela):

1)       Důkaz pohybu – každý pohyb musí mít příčinu a musí mít prvního hybatele = Bůh, je hybný

2)       Důkaz z řetězu příčin – vše se vším souvisí a ústí to v Boha

3)       Důkaz z nahodilého a nutného – jsou věci, které jsou nahodilé, můžou a nemusí být, potencionální existence, avšak existuje něco, co pouze musí být, nemá možnost výběru bytí a nebytí a tím je Bůh

4)       Důkaz ze stupňů věcí – vychází ze stupňů bytí, kvalit jednotlivých věcí ( já jsem dobrý, ty jsi horší, ale měří se to dle absolutního měřítka a tím je Bůh)

5)       Důkaz teologický – vše v přírodě má nějaký účel, je nějak řízeno, je něco rozumného, co do světa účel vložilo – dárcem je Bůh

-          Tomáš Akvinský uvedl do Křesťanství Aristotela a pokřesťanštil ho, napsal k jeho spisům komentáře a opíral se o jeho filozofii

-          ve sporu o univerzálie byl umírněný realista

-          jeho názory byly na tu dobu odvážné a byly odsouzeny v Paříži, ale už za padesát let po smrti byl prohlášen za svatého (roku 1322)

-          roku 1879 – papežskou encyklikou prohlášeno jeho učení (mírně pozměněno), za oficiální filozofii katolické církve a vešlo do dějin pod názvem novotomizmus

 

3) Pozdní scholastika (14.-15. století)

-          obnovení nominalismu, byl doteď zakázaný, rozvíjí se křesťanská mystika

 

Jan Duns Scotus (?1266 - 1308)

-          františkán ze Skotska, profesor teologie v Oxfordu a Paříži

-          velký kritik filozofie Tomáše Akvinského

-          základní snaha dokázat, že filozofie a teologie jsou 2 naprosto odlišně oblasti

-          motivován snahou zachránit teologii

-          posouvá se k nominalismu = reálné ideje reálně neexistují, existují jen jednotlivě

-          formy rasové, druhové, individuální

-          rozšíření středověkého aristotelismu

-          použití rozumu a vůle (vůle je nadřazená)

 

William Ockham (?1285 - ?1349)

-          anglický františkán, též profesor teologie – různě po Evropě

-          byl nominalista

-          obviněn z kacířství a vězněn v Avignonu

-          utekl a uchýlil se k císaři Ludvíku Bavorskému a kritizoval církev – že usiluje o světskou moc

-          byl považován za stvořitele vrcholné scholastiky, obnovuje nominalismus = reálné ideje reálně neexistují, existují jen jednotliviny

-          Dílo: Ockhmanova břitva

§         fil. Princip, který zavedl a je namířen proti scholastice

§         chce užívat pouze takových pojmů, pomocí kterých objevíme věci

§         princip úspornosti a protinadužívání pojmů, které se užívají v metafyzice: substance, esence, existence…tvrdí, že filozofie se musí realizovat

-          předznamenává to co přišlo

-          „Realisté se naprosto mílí“

-          nemůžeme slučovat filozofii a teologii

-          „Věřím protože je to absurdní“ (vrací se k tomu)

-          odmítá že by mohly existovat nějaké obecniny (jen jednotliviny)

-          oddělení vědy a víry až do dnes

-          není možné oddělit rozum od víry

§         dogma víry - snažit se rozumět rozumu

§         protirozumové

 

Johannes Eckhart (1260 - asi 1328)

-          německý dominikán

-          zastával významné církevní posty

-          nucen odvolat některé názory

-          po jeho smrti některé jeho spisy považovány za kacířské

-          představitel mystiky – v každém jsoucnu je prvek božského původu a cílem života je probudit onen prvek a splynout tak s Bohem

 

Středověké univerzity

-          vznikají v období vrcholné scholastiky, jsou organizovány dle antických vzorů a mají zásadní vliv na vzdělanost

-          univerzity se dělily na národy a na fakulty ® existovaly 4 fakulty:

1)       artistická fakulta – byl první krok, musel absolvovat každý, kdo chtěl dále studovat

2)       lékařská fakulta

3)       právnická fakulta

4)       teologická fakulta – nejprestižnější

-          na artistické fakultě se učilo 7 svobodných umění:

a)       trivium – literární vědy: gramatika, rétorika, dialektika

b)      quadrivium – muzika, aritmetika, geometrie, astronomie

-          nejslavnější univerzita byla založena roku 1148 v Bologni

-          poté se zakládali v Oxfordu (1167), v Cambridgi, v Paříži, v Padově, v Sorbonně (1253), v Praze (1348)

-          Praha byla 1. ve střední Evropě, pak vznikaly ve Vídni, Krakově, Heidelbergu a Lipsku

 

Arabská filozofie

-          2 hlavní kulturní centra v říši:

a)       Východ – Bagdád (dnešní Irák)

b)      Západ – Cordoba (dnešní Španělsko)

-          důležitou roli zde hraje starořecká filozofie a věda – určité vztahy začlenit to do Islámu

-          překlady původních řeckých děl do arabštiny a až poté se dostaly do Evropy v období renesance

-          Arabové pilně studují Aristotela, a pak ve 13.st. studium Aristotela přichází i do Evropy

-          řecká filozofie se studovala na přírodovědeckých a lékařských fakultách spolu s Koránem

 

Avicena (980-1037)

-          jeho celé jméno: (Abu Ali al-Husajn ibn Abdallah) ibn Sina, byl povoláním lékař, avšak v Evropě si ho vážili především jako komentátora Aristotelových spisů

-          Avicena je polatinštění jeho jména Ibn Sína

 

Averroes (1123-1198)

-          pocházel z Cordoby, věnoval se výkladu Aristotelova díla, označil ho jako Filozofa, největšího vědce

-          Averroes se zase proslavil pod přízviskem Komentátor – udělal nejlepší komentáře k Filozofově filozofii

-          filozofie zprostředkovává člověku absolutní a nejvyšší pravdu

-          náboženství podává pravdu, která je přirozená prostému lidu, zjednodušuje pravdu, slouží tudíž vzdělancům

-          nadřadil filozofii náboženství

-          jeho dílo bylo páleno, byl v konfliktu s islámem